THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jen o chloupek se nevešli do velké thrashové čtyřky a naopak jen o chloupek se vešli do zrenovované „Chmelnice“. Tak by se dal ve stručnosti charakterizovat večer, kdy americká thrashová stálice TESTAMENT znovu vystoupila v Praze.
Že k tomu účelu byl vybrán právě malý žižkovský klub je věc takříkajíc diskuzehodná, neboť jeho kapacity při této příležitosti zjevně praskaly ve švech a větší prostory by tudíž rozhodně byly na místě. A to samozřejmě nemluvím o tom, že by byly na místě už jen z úcty k legendě, která se navíc poté, co Gene Hoglan usadil svá četná kila za bicí soupravu, musela na pódiu skutečně uskrovnit.
Zahajovací rituály odstartovali na první pohled Skotové BLEED FROM WITHIN, vládnoucí vcelku slušným, leč nijak zásadně originálním deathcorem. Přidělený hrací čas a poměrně vyvážený zvuk nicméně využili stoprocentně (vyjímala se „Vanity“), takže když opouštěli pódium, přineslo to nejednu ovaci.
Ještě větší ohlas si odnesli DEW-SCENTED, němečtí thrash/deathoví klasici, kteří už to tím širým metalovým světem táhnou přes dvacet let. Na to, že jediným zakládajícím členem v kapele už je jen zpěvák Leif Jensen (svou vizáží připomínající stále více Larse Görana Petrova z ENTOMBED) a tři její pětiny jsou právoplatnými členy sestavy teprve necelý rok, to bylo výborné a řemeslně odsýpající vystoupení, při kterém několikrát došlo i na stále ještě aktuální novinku „Icarus“.
No a pak už to vypuklo, temné kořeny všeho thrashmetalového prorostly až na pódium, kde s dravostí sobě vlastní předvedly oslavnou živou show u příležitosti vydání posledního alba „Dark Roots Of The Earth“. To, pravda, nesklidilo vždy a všude úplně stoprocentně příznivé reakce (a dalo se s tím i souhlasit), ale koncertní provedení jeho největších tutovek, které vévodilo téměř celé první polovině setu TESTAMENT, bylo vskutku úžasné. Ovšem co jiného také čekat od mistra Hoglana za bicí baterií, kytarového dua Skolnick/Peterson a nestárnoucího Chucka Billyho za mikrofonem, že.
„Rise Up“, „More Than Meets The Eye“, „Burnt Offerings“, „Native Blood“, „True American Hate“ a titulní „Dark Roots Of The Earth“, to byl vodopád thrashové ekvilibristiky, u které nešlo, než jí úplně propadnout. Stále se usmívající Alex Skolnick kouzlil jedno sólo za druhým, neustále plivající Chuck Billy (kterého, co čert nechtěl, však bylo celý koncert slyšet jen jakoby z jeho vlastního odposlechu) se nezapomínal ukazovat i na boku pódia, aby si ho dosytosti užili skutečně všichni přihlížející, a TESTAMENT zkrátka jel jako dobře namazaný riffový stroj.
V druhé části setu již převzaly otěže více či méně historické kusy („Practice What You Preach“ a „The New Order“ mi z nich přinesly asi nejpříjemnější zážitek) a do překvapivě brzkého finále (tedy po zhodnocení většiny setlistů z předcházejících německých koncertů turné) se šlo za zvuků gigantické „3 Days In Darkness“.
Jestli byla na vině skutečně „hustá“ atmosféra, při níž se hojně se na stropě srážející vlhkost začala ke konci vystoupení již v obrovských kapancích vracet rovnou dolů na vše živé, není úplně jisté, ale jestli tomu tak skutečně bylo, pak prosím pořadatele o jediné: přivezte nám příště TESTAMENT do nějakých větších prostor. Vše ostatní už si tihle hoši z Kalifornie ohlídají jistě sami s exkluzivitou sobě vlastní.
Titans Of Creation (2020)
Brotherhood Of The Snake (2016)
Dark Roots Of Earth (2012)
The Formation Of Damnation (2008)
Live In London (DVD) (2005)
First Strike Still Deadly (2001)
The Very Best Of Testament (Best Of) (2001)
The Gathering (1999)
Signs Of Chaos (Best Of) (1997)
Demonic (1997)
The Best Of Testament (Best Of) (1996)
Live At The Fillmore (Live) (1995)
Low (1994)
Return To The Apocalyptic City (EP) (1993)
The Ritual (1992)
Souls Of Black (1990)
Practice What You Preach (1989)
The New Order (1988)
Live At Eindhoven (Live) (1987)
The Legacy (1987)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.